Rozúčtování nákladů na dodávku tepla a teplé vody

Tepelná energie je na výstupu z teplárny, blokové kotelny nebo předávací stanice zbožím. Teplonosná látka má definované parametry (tlak, teplotu) a energie je dodávaná po určitou dobu. Na základě kalkulace ceny a naměřeného množství má vyjádřenu i jednotkovou cenu v Kč/GJ nebo v Kč/MWh.

Přechodem tepelné energie ze zařízení dodavatele do zařízení odběratele se tepelná energie stává službou, určenou k vytápění. Je to služba poskytovaná majitelem objektu jednotlivým uživatelům definovaná např. v zákoně č. 67/2013 v platném znění. Příslušné předpisy stanovují dobu dodávky, požadované vnitřní teploty včetně přípustných tolerancí, rozdělení nákladů na složku základní a složku spotřební, způsob vyúčtování, možnosti reklamací a další náležitosti.

Od 1. ledna 2016 vstoupila v platnost vyhláška č. 269/20015 Sb. o rozúčtování nákladů na dodávku tepla a teplé vody v domech, která nahradila původní vyhlášku č. 372/2001 Sb. a měla by přispět ke spravedlivějšímu rozdělení nákladů.

Podle této vyhlášky je způsob rozúčtování nákladů následující:

Rozúčtování nákladů na dodávku teplé vody

Základní složka nákladů na teplo spotřebované na poskytování teplé vody činí 30 % a spotřební složka 70 % nákladů. Základní složka nákladů na vodu spotřebovanou na poskytování teplé vody činí 0 %, spotřební složka 100 %.

Základní složka se rozděluje mezi jednotlivé byty podle jejich podlahové plochy. Spotřební složka podle náměrů jednotlivých vodoměrů teplé vody v bytech. Spotřeby naměřené jednotlivými vodoměry neudávají absolutní spotřebu, ale jsou to opět měřidla poměrová, která udávají podíl naměřené spotřeby na celkových nákladech na dodávku teplé vody. Pokud by došlo k významnějšímu nesouladu mezi spotřebou naměřenou jednotlivými vodoměry a fakturačním měřidlem, je možno řešit tento nesoulad postupem uvedeným ve vyhlášce. V současné době lze předpokládat, že vodoměry jsou již vybaveny všechny byty. Pokud by tomu tak nebylo, umožňuje vyhláška rozúčtování nákladů podle počtu osob nebo podle podlahové plochy.

Rozúčtování nákladů na vytápění

Podle nové vyhlášky stále zůstává v platnosti rozdělení nákladů na složku základní a složku spotřební. Základní složka činí 30 % až 50 %, zbývající část je složka spotřební. Výši základní složky určuje poskytovatel služeb. Základní složka se rozděluje podle velikosti započitatelné podlahové plochy. Započitatelnou podlahovou plochou se rozumí podlahová plocha místnosti, vynásobená v případě rozdílných výšek nebo zkosených stropů poměrem skutečného objemu prostoru k objemu vypočítanému z převládající výšky v bytě. Pokud jsou v domě prostory, které se liší způsobem využívání (např. prodejny, dílny), vynásobí se jejich podlahová plocha koeficienty uvedenými v příloze vyhlášky.

Stanovení spotřební složky je závislé na způsobu dodávky tepla do bytu či nebytového prostoru.

V případě, že teplo vstupuje a vystupuje z bytu nebo nebytového prostoru v jednom místě, vybaví se přívod tepla v místě vstupu do vnitřního rozvodu tepla pro vytápění do bytu nebo nebytového prostoru pracovním měřidlem ?stanoveným?, tj. určeným k měření tepla podle zákona o metrologii. Uvedená měřidla jsou označována jako měřidla k měření tepla. V případě bytových domů jsou však měřidly poměrovými a jejich údaj udává, jakým podílem se vytápěný prostor podílí na celkové spotřebě tepla naměřené fakturačním měřidlem instalovaným na vstupu do objektu.

V případě, že teplo vstupuje a vystupuje z bytu nebo nebytového prostoru v několika místech, vybaví se otopná tělesa zařízením pro rozdělování nákladů na vytápění.  Zařízením pro rozdělování nákladů na vytápění je indikátor pro rozdělování nákladů (poměrový měřič) instalovaný na každém otopném tělese nebo na odtokové trubce z otopného tělesa.  Tyto poměrové měřiče snímají povrchovou teplotu otopného tělesa, případně odtokové trubky. Jedná se opět o poměrové měření, kde souhrn počtu dílů na jednotlivých indikátorech v bytě je opět považován za podíl bytu na celkové spotřebě tepla.

Aby byly údaje indikátorů použitelné, musí být u všech topných těles použity vždy stejné typy indikátorů a musí být odečítány ve shodné době.

Regulace teplovodních soustav

Aby teplovodní soustava fungovala bezpečně a hospodárně, je nutno ji pečlivě vyregulovat.

Jedná se o regulaci tlakovou, která zabezpečí požadovaný průtok teplonosného media každou větví rozvodu a každým otopným tělesem. Tuto regulaci je nutno opakovat vždy při změnách v soustavě, např. při odpojení některého z odběratelů, připojení nového odběratele, opravě části potrubí, výměně otopných těles apod.

Další regulací, která má významný vliv na hospodárnost provozu, je regulace teplotní. Vstupní teplotní regulace začíná již v předávací stanici, kde je teplota otopné vody regulována podle teploty venkovní tak, aby bylo zabezpečeno dostatečné vytápění. Tato teplota je korigována podle atmosférických podmínek, větru, oslunění apod.

Dalším stupněm teplotní regulace je používání povinně instalovaných termostatických ventilů. Tyto slouží především k zohlednění vnitřních tepelných zisků a zisků z oslunění jednotlivých místností. V žádném případě nejsou určeny k několikanásobnému přenastavování v průběhu dne.

Uzavřením ventilu a snížením požadované vnitřní teploty, např. při odchodu mimo byt, sice snížíme teplotu vnitřního vzduchu, ale také pomalu snižujeme teplotu obvodových stěn. Dosažení požadované teploty pak trvá delší dobu a je na spotřebu tepla náročnější než stabilní teplotní provoz.

Spravedlnost rozúčtování nákladů na vytápění

Každá místnost má jiné nároky na množství tepla potřebné pro vytápění. Tyto jsou závislé na umístění místnosti v domě, orientaci ke světovým stranám, velikosti vytápěného prostoru, intenzitě větrání a na dalších vlivech.

Aby bylo možno spotřebu tepla přibližně stanovit, zavádí se měřiče spotřeby tepla a různé poměrové měřiče a indikátory.  Nikdy se ale nejedná o měření spotřeby tepla. U poměrových měřičů jde o měření teploty ve °C a doby trvání této teploty v čase. Uvedené poměrové měřiče a související legislativní předpisy se pak snaží tuto fyzikální veličinu ? teplotu ? převést naměřenými dílky na podíl nákladů bytu na spotřebě tepla v kWh, případně v kJ.

Bytové domy byly projektovány na shodnou vnitřní teplotu v bytech. Není u nich řešena tepelná izolace jednotlivých místností. Prostup tepla mezi jednotlivými prostředími je závislý na fyzikálních zákonech a sebelepší legislativní opatření na tom nic nemohou změnit. Můžeme vypočítat tepelné ztráty jednotlivých místností a stanovit potřebnou velikost otopných těles, ale vždy nám vyjde, že stěna sousedící se stěnou sousedního vytápěného bytu bude mít významně menší (nebo nulovou) tepelnou ztrátu než stěna sousedící s venkovním prostředím.

Proto jsou středové místnosti (byty) hospodárné a mají naměřený nízký počet dílků započítávaných do spotřební složky oproti bytům, jejichž místnosti jsou umístěny pod střechou, nad průjezdem, v rozích apod. V okamžiku nastavení termostatické hlavice na nižší teplotu je místnost vytápěna také prostupem tepla ze sousedního bytu, u kterého se počet naměřených dílků zvýší. Vliv mají i stoupačky vedené místnostmi, jejichž dodávka tepla není zanedbatelná, ale nelze ji měřit, stejně jako atmosférické podmínky, zejména oslunění některých stěn či vítr. Výsledkem je počet dílků zjištěný na jednotlivých indikátorech, který ale nevyčísluje skutečnou spotřebu tepla.

Působnost fyzikálních zákonů se snažíme kompenzovat. Jednak z pohledu stavby prováděním dodatečných stavebních izolací, výměnou oken za okna s nižším součinitelem prostupu tepla a s lepším těsněním a z pohledu vyhodnocování zaváděním různých opravných součinitelů k hodnotám zjištěným na indikátorech nákladů apod. Vliv těchto opatření může trochu korigovat počet naměřených dílků, ale v žádném případě neudává skutečnou spotřebu tepla místnosti či bytu. Vždy se vyskytují a budou vyskytovat byty, které měly dlouhodobě nízkou spotřebu tepla na rozdíl od jiných, které jsou dlouhodobě považovány za nehospodárné, aniž by jejich provozovatelé mohli jejich spotřebu výrazně ovlivnit. Ty zvyšují počet dílků naměřených pro celý dům a náklady na vytápění i těch obyvatel, kteří užívají ?hospodárné? byty. Počet naměřených dílků a výše nákladů pak může vést k sousedským sporům.

Instalace indikátorů pak má účel většinou psychologický, kdy uživatelé jednotlivých bytů mohou sledovat naměřené hodnoty a porovnávat je s minulými obdobími, většinou ale bez znalosti a porovnatelnosti ovlivňujících podmínek, např. klimatických.

Cílem rozúčtování by mělo být, aby náklady na vytápění místností srovnatelné velikosti se srovnatelnou úrovní vytápění byly rovněž srovnatelné bez ohledu na jejich polohu.

 Výhodnost uvedených technických opatření, instalace termostatických ventilů, poměrových měřičů spotřeby tepla, dodatečných tepelných izolací a dalších bude možno posoudit až po uplynutí několika let porovnáním nákladů na vytápění domů a jednotlivých bytů s přihlédnutím k době montáže a průběhu venkovních teplot. Pak bude možno vyhodnotit i v současnosti oblíbený ukazatel ekonomické návratnosti těchto investic.

Máte-li dotazy k výše uvedenému tématu, můžete využít bezplatného a nezávislého poradenství konzultačního střediska Energy Centre České Budějovice. Poradenství je poskytováno osobně, telefonicky i emailem. Bližší informace viz: www.eccb.cz, bezplatná telefonní linka (záznamník): 800 38 38 38.

Autor: Ing. Jaroslav Winkler, energetický poradce Energy Centre České Budějovice, www.eccb.cz

Sdílejte:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nejbližší akce

MSV 2017

9.10.2017 - 13.10.2017

Předcházení vzniku odpadů 2017

12.10.2017 - 13.10.2017

Den otevřených dveří v ECČB

18.10.2017 - 18.10.2017

DNY KOGENERACE 2017

24.10.2017 - 25.10.2017
Visit Us On FacebookVisit Us On Twitter