Lži a pravda o úsporách energií v domácnostech

Ve sdělovacích prostředcích se to hemží různými návody na úspory peněz a energií, zaštitovanými nařízeními Evropské unie, ale ve skutečnosti jde především o triky výrobců a dodavatelů nových zařízení, jak z našich občanů vytlouct další peníze.

 

Ve svých článcích jsem dokazoval, že zákaz obyčejných i těch halogenových žárovek je nesmysl, který nás nejen stojí zbytečně spoustu peněz, ale především ve většině případech dokonce zhoršuje kvalitu osvětlení. A podobné je to i s ostatními spotřebiči v našich domácnostech. A aby nedošlo při tom k mýlce, co je úsporné a co už ne, existuje již za posledních let několik novelizací Nařízení Evropské unie ke snižování energetické náročnosti, podle kterého musí všichni výrobci v EU povinně štítkovat své výrobky písmeny původně A až G, kde A značí nejúspornější, a protože se požadavky na úspory stále zpřísňují, tak se později kategorie A ještě doplnila až třemi znaménky +, a nyní se opět vracíme ke značení A až G, ale s přísnějšími požadavky než původně (to aby tomu už nikdo nerozuměl), a méně úsporné spotřebiče mohou prodejci pouze doprodávat ze svých starých zásob.

Chladničky a mrazáky

Nejvíce omílanými jsou lživá tvrzení o starých neúsporných chladničkách a mrazácích, které je třeba v zájmu vysokých úspor nahradit novými, úspornějšími. Při tom drtivá většina z nich je umístěna ve vytápěném prostoru, tedy po dobu topné sezony (v Praze 250, jinde i přes 350 dní v roce) jde vlastně o přímotopná elektrická topidla, ve kterých se prakticky celý elektrický příkon na konec promění v teplo. A o toto množství tepla pak můžeme snížit výkon ostatních vytápěcích zařízení, tedy kotlů, kamen, a krbů, které vyrábějí teplo s podobnou účinností (mimo kruté zimy zpravidla s účinností 40 – 80 %) jako elektrárny (uhelné cca 40 %, s využitím tepla pro vytápění měst až 80 %, ale vodní i přes 90 %), u přímotopů a akumulačních elektrických spotřebičů je spotřeba nejen energie, ale přímo i elektřiny dokonce zcela totožná. Takže konečné výsledné úspory mohou být ve výši maximálně 165/365 nebo i jen 15/365, neboli cca 30 % v Praze a jen 5 % na Šumavě. Tak o jakých „závratných“ úsporách energie se zde jedná?

Ale vůbec nejhorším argumentem pro jejich nahrazování novými je navádění spotřebitelů prodejci a výrobci k využívání starých chladniček v rekreačních chalupách a chatách. Tam jsme totiž většinou v létě, kdy není potřeba topit, ale naopak často dokonce chladit, takže jedině tam je opravdu celý jejich příkon ztrátovým teplem, které vůbec nepotřebujeme a pouštíme ho bez užitku do vzduchu, takže pokud bychom chtěli opravdu šetřit energii, tak bychom si měli doma naopak ponechat staré chladničky a mrazáky a na chalupu si koupit ty nové, úspornější. A tam nám navíc vadí i hluk těch starých přes tenké stěny a při tichém vnějším okolí nejvíce!

Tím vším však nechci v žádném případě zpochybňovat technický pokrok u nových ledniček a mrazáků, ale argumentem pro jejich nahrazování novými „úspornějšími“ nemohou být jen úspory energie, ale design, snadnější údržba, antibakteriální úprava, nižší hluk a jiné vychytávky. Stejně tak jejich pravidelné odmrazování a čištění tepelného výměníku v zadní stěně neděláme jen kvůli pofiderním úsporám energie, tedy abychom snížili dobu jejich chodu či jejich příkon, ale kvůli vyššímu výkonu chlazení a nižšímu opotřebování kompresoru a tím zvýšení životnosti.

Proto samotné rozhodování o koupi nové ledničky či mrazáku je třeba ponechat plně na prioritách a finanční úrovni uživatelů a nevnucovat jim řešení s pomocí falešných argumentů.

Ostatní domácí elektrické spotřebiče

O nich platí prakticky to samé, co chladničkách a mrazácích, byť jejich doba chodu bývá kratší, ale často zase s vyšším příkonem. A je jedno, zda jde o elektrický vařič (lhostejno zda klasický plotýnkový s topnými odporovými spirálami, či s keramickou deskou s halogenovými topidly či ten nejdražší a prý „nejúspornější“ indukční) nebo jen o rychlovarnou konvici na čaj či o kávovar, nebo o klasickou elektrickou či teplovzdušnou nebo mikrovlnnou troubu či pekárnu domácího chleba. Podobně skoro nic neušetříme ani s „úspornou“ žehličkou, pračkou, sušičkou prádla či sušičkou ovoce, toustovačem, topinkovačem, mixerem, domácím robotem a stejné je to i s televizí, domácím kinem, rádiem, přehrávači, kopírkami či s počítači a jejich tiskárnami.

To vše, i kdyby nakrásně mělo nově poloviční (o čemž lze v praxi s úspěchem pochybovat), tedy jen 50% příkon, tak z něj ušetříme stejně jako u chladniček podle místa, kde bydlíme, jen těch 5 až 30 %, tedy výsledné úspory mohou být po vynásobení jen ve výši pouhých 2,5 až 15 %, tedy maximálně jen pár korun ročně! Jako příklad může posloužit nová televize, která když bude mít spotřebu o 20 W nižší, tak při denním provozu 5 hodin jde o 100 Wh denně, a pokud bydlíme např. na Vysočině či na Šumavě, kde netopíme jen cca 50 dní v roce, tak po vynásobení jde o úsporu 5 kWh ročně (v Praze není třeba topit 165 dní, takže úspora je 16,5 kWh), což při ceně elektřiny bez paušálních poplatků 3 Kč/kWh dělá 15 Kč, resp. v Praze 40 Kč za rok.

Návratnost těchto investic do „úspor energií“ je tedy v řádu nikoliv let, ale přinejmenším staletích až tisíciletích, takže jejich zbrklé nahrazování dle bombastických reklam v televizi i jinde, argumentujících především úsporami energie, je třeba si vždy velmi dobře rozmyslet, i s ohledem na to, zda ty starší přístroje již opravdu dosluhují a patří do elektroodpadu či je možné je dál bez problémů používat, a tak chránit naše životní prostředí od zbytečných škodlivých emisí z výroby nepotřebných nových spotřebičů. A stačí se podívat na naše jižní sousedy do Rakouska, kde i přímo ve Vídni existují již desítky let sběrny starších elektrospotřebičů, kde je bez ohledu na jejich vyšší spotřebu elektrické energie opraví a následně předají či prodají méně majetným občanům. Jsou snad rakušáci chudší než my, nebo naopak moudřejší a odpovědnější k životnímu prostředí?

„Tiší žrouti“ energií

A pro zasmání, kdyby to nebylo tragické, jsou důrazná upozornění distributorů elektřiny, na tzv. „tiché žrouty“ elektřiny, jak jsou jimi nazýváni, a na možnosti „velkých úspor“ jejich důsledným vypínáním. Jde nejen o všechny ty dálkově ovládané spínače televizí, rádií, přehrávačů, počítačů či světel, které musejí být stále pod proudem i ve vypnutém stavu (tzv. standby stav), aby mohly zareagovat na dálkový bateriový ovladač, který je zapne, ale i všechny ty malé transformátorky zapojené do zásuvek či ukryté pod omítkou v různých krabicích nebo položené na policích a sloužící k ovládání či dobíjení akumulátorových spotřebičů, tedy nejen např. mobilů, ale i meteostanic, teploměrů, hodin, budíků, rolet, alarmů, domácích telefonů, antén, routerů, předzesilovačů, regulátorů vytápění, elektrických vrátných, vjezdových bran, garážových vrat a spousty dalších. Mívají příkon sice jen pár wattů, ale mohou jich být současně pod napětím, tedy v zapnutém pohotovostním stavu i desítky. Oproti tvrzením distribučních společností ani zde však nedochází k žádným masivním ztrátám energie, i tyto přístroje nám totiž pomáhají vytápět obytné místnosti (stačí si na ně sáhnout, jak příjemně hřejí), takže jejich důsledným vypínáním vytahováním ze zásuvky či pomocí speciálních zásuvkových lišt s tzv. zásuvkami „master- slave“ (kde jedna zásuvka při vypnutí vypíná i všechny další na liště nebo je celá lišta spínaná dálkově) příliš energie neušetříme – opět jen jako v předešlé kapitole pouhých 2,5 až 15 %. Takže jejich vypínání má smysl spíše jako preventivní ochrana před přepětím, bleskem či zkratem, který by mohl způsobit požár domácnosti či u starších instalací bez proudových chráničů i úraz elektrickým proudem.

Oběhová topenářská čerpadla

A vůbec největším nesmyslem, vnuceným nám Nařízeními Evropské unie o snižování energetické náročnosti je, že všechna nová oběhová čerpadla musí být tzv. úsporná, tedy minimálně ve třídě A. Mají je všechny rodinné domky či chalupy a chaty s ústředním topením, tedy miliony uživatelů v celé České republice. A ti všichni jsou vystrašeni, že pokud se jim čerpadlo pokazí nebo staví nový domek, tak si budou muset koupit nové, úsporné, tedy elektronicky řízené oběhové čerpadlo. A samozřejmě mnohem dražší – zatímco to dosavadní, řízené mechanicky přepínáním vinutí, stojí jen cca 2500 Kč, tak ty nové, elektronicky řízené, stojí i 3 x více! A užitek prakticky žádný!

Je pravdou, že mají cca poloviční spotřebu elektrické energie oproti těm klasickým, ale protože jsou chlazena protékající topnou vodou (proto mají i dutou hřídel rotoru, aby se dobře chladila) a z vnějšku bývají už všechna „zabalena“ do tepelně izolačního výlisku z pěnového polystyrenu, tak všechna „ztrátová“ energie tohoto čerpadla přechází do topné vody a o tuto hodnotu je možné snížit tepelný výkon kotle na pevná paliva či plyn, teplovodního krbu nebo tepelného čerpadla či elektrokotle. A protože tato čerpadla oproti výše uvedeným spotřebičům, běží jen v topné sezoně, tak ty úspory energie jsou oproti nim dokonce naprosto nulové!

Samozřejmě jiná situace je v případě, kdy tato čerpadla jsou umístěna mimo vytápěnou část obydlí a nejsou tepelně izolována, tam pak k úsporám energií skutečně dochází, byť ani zde ne v té výrobci deklarované výši.

Hlavní výhodou drahých elektronicky řízených čerpadel tedy není jejich nižší spotřeba energie, ale právě možnost jejich regulace, což má význam především u tzv. smart budov, kde je možné programem či přes internet dálkově ovládat všechny radiátory a výměníky, k čemuž je třeba mít čerpadla, která dovedou automaticky tomuto režimu přizpůsobit svůj výkon. Úspora energie tím nastává nikoliv v samotném čerpadle, ale v energeticky úsporném řízení vytápění či chlazení budovy, což je ale něco zcela jiného – a to by měl být hlavní argument jejich výrobců a dodavatelů.

Závěr

Z výše uvedeného plyne, že není žádný pádný důvod ke zbrklé výměně domácích spotřebičů, pokud dobře slouží, a už vůbec ne kvůli domnělým úsporám energií, které jsou opravdu marginální či dokonce vůbec žádné. A že o nákupu domácích spotřebičů by měly rozhodovat, podobně jako u světelných zdrojů, především jiné parametry než jen jejich elektrický příkon.

A hlavně, je třeba vůbec nebrat v úvahu různá nesmyslná Nařízení Evropské unie, schvalovaná jak na běžícím pásu neschopnými europoslanci, jejichž hlavním smyslem jsou zisky z výroby a prodeje mnohem dražších nabízených „úsporných“ spotřebičů, vyráběných navíc v západních zemích EU (či s dumpingovými platy dělníků ve východních zemích), kam plynou veškeré tyto zisky, z nichž část nám sice pak blahosklonně Evropská unie „vrací“ ve formě dotací, které ale stejně z velké části rozkrademe. Takže jestliže na tyto „úsporné“ a především drahé a zbytečné spotřebiče občané západních zemí s trojnásobným platem, než je u nás běžné, mají dostatek peněžních prostředků (díky nízkým mzdám našich dělníků a imigrantů), tak ať si je kupují, nám plně stačí i ty původní, a ještě tím pomůžeme ochránit naše životní prostředí.

Autor:  JUDr. Ing. et Ing. Mgr. Petr Měchura