Představte si, že se jednoho dne dozvíte, že se za vaší vesnicí plánuje solární farma nebo větrná elektrárna. Budete protestovat nebo doufat v zelenější elektřinu a výhody pro obec? Vaše reakce může záviset na tom, v jaké evropské zemi žijete. Nová studie mapující přístupy pěti evropských zemí odhaluje, jak rozdílně se v Evropě přistupuje k zapojování občanů do projektů obnovitelných zdrojů energie (OZE) a jak se liší ´odměny´ pro místní komunity. Přineseme i konkrétní příběh z českého venkova, kde díky participaci našli společnou řeč místní občané, starosta i investor.

Jak se sousedé zapojují do debaty o svém okolí?

Díky aktuálnímu průzkumu organizace Climate Action Network (CAN) Europe v pěti evropských zemích můžeme porovnat, jak schvalování větrných i velkých pozemních solárních elektráren řeší naši sousedé a další členské země EU.  Zatímco v Německu či Francii je participace občanů jednou ze zákonných podmínek budování velkých obnovitelných zdrojů energie, Španělsko či Polsko ji v zákoně zakotvenou nemají. V Německu dokonce vznikly dva nové úřady Zukunftswerkstatt a Bürgerdialog, které podporují proaktivní transparentní dialog, férovou procesní i finanční účast a budují důvěru, aby předešly sociálním konfliktům.  Naproti tomu v Polsku se konzultace s veřejností často konají až v pozdější fázi projektu a omezují se na povinná veřejná slyšení, namísto vytváření obousměrné komunikace. Tento přístup se může vymstít jako v případě fotovoltaické farmy u obce Ladek Zdroj. Tamní starosta nechal postavit farmu, která vedla téměř k energetické samostatnosti obce, ale protože podcenil komunikaci s obyvateli, ti se vzbouřili a přiměli starostu v dalším období nekandidovat. V Itálii má developer povinnost zveřejnit informaci o chystaném projektu předem a následně má veřejnost 30 respektive 45 dní na vyjádření připomínek, které by měl vzít v potaz. O participaci v pravém slova smyslu se ale nejedná, ta totiž znamená nastolení obousměrného dialogu.  Španělsko zapojování občanů na celostátní legislativní úrovni neřeší a záleží na dobré vůli developerů, jaké výhody občanům v místě stavby nabídnou. Existují velké regionální rozdíly mezi oblastmi, kde se proaktivně s občany komunikuje a těmi, kde ještě nedávno docházelo k vyvlastnění zemědělské půdy. Evropské země a jejich instituce pokročilejší v participaci vytvářejí sady doporučení, jak zapojení občanů do rozhodování realizovat. Všechny příručky se shodují na nutnosti maximální transparentnosti vůči občanům a na tom, že s komunikací je třeba začít co nejdříve, tedy už v okamžiku zvažování záměru.

Výhody pro obecní pokladnu i rodinný rozpočet

Do rozhodování občanů o přijatelnosti nového obnovitelného zdroje vstupuje otázka ´Co za to?´. Změna krajinného rázu, kterou větrná či solární elektrárna do okolí přinese, může být z velké části vyvážena tím, že se developer o své výdělky podělí s místními. Otázka benefitů je opět kodifikována jen v některých ze zkoumaných zemích. V Německu například obce ležící do 2,5 kilometru od větrné elektrárny dostávají od developera ze zákona 2 eura za každou vyrobenou megawatthodinu. Jednotlivé spolkové země mají navíc vlastní doplňková pravidla. Například v Meklenbursko-Pomořansku má obec předkupní právo na 10 % elektřiny vyrobené ve VTE ležících v okruhu pěti kilometrů. Dalších 10 % energie musí blízká elektrárna nabídnout k odkupu rezidentům. Ve Francii zas developer odvádí tři různé daně, mezi nimi i 8.000 eur za každou instalovanou megawatthodinu výkonu. Tato jednorázová částka se rozdělí mezi obec, okres a místní sdružení obcí. Naproti tomu ve Španělsku se v minulosti namísto benefitů nezřídka přikračovalo k vyvlastňování půdy. V Andalusii takhle pokáceli 100 tisíc olivovníků na nuceně vyvlastněné půdě kvůli výstavbě solárních elektráren.

V Polsku benefity zákon nenařizuje, je tedy na dobré vůli developera a schopnosti obce, aby si za souhlas s umístěním elektrárny vyjednala finanční kompenzaci. Světlým příkladem jsou polské Kisielice, kde se město domluvilo s developerem na reinvestování zisků z větrné elektrárny a spalovny biomasy do infrastruktury a aktivit posilujících energetickou soběstačnost města. Místo peněz do obecní kasy však někdy místní raději chtějí vidět konkrétní zlepšení – ať jde o vybudování chodníku, dětského či fotbalového hřiště nebo nového pouličního osvětlení. V italské Olbii například vznikla stezka pro pěší a cyklisty zastřešená solárními panely. Stezky s povrchem přímo ze speciálních solárních panelů, podobné vznikají i v Německu nebo Nizozemí.

Jak se zapojují občané v Česku?

Ačkoliv české zákony upravují některé nástroje pro zapojení veřejnosti do povolování obnovitelných zdrojů energie, neobsahují povinnost k vedení aktivního a oboustranného dialogu mezi developerem a místní komunitou. Občané se mohou zapojit například do procesu územního plánování skrze účast na veřejném projednání nebo podávat připomínky či námitky k návrhu územního plánu. Stejně tak se místní obyvatelé mohou účastnit posuzování vlivu stavby OZE na životní prostředí (takzvaného procesu EIA). Ačkoliv by při splnění zákonných podmínek, jako jsou splnění hlukových limitů nebo vyloučení negativního vlivu na životní prostředí, bylo možné vystavět větrnou či velkou solární elektrárnu i bez souhlasu místních obyvatel, developeři se snaží potenciálním konfliktům předcházet. Důvodem je mimo jiné fakt, že musí zajistit výkup pozemků pro stavbu elektrárny či potřebné infrastruktury, například příjezdové komunikace.

Ve Vojtěchově se komunikace s občany vyplatila

Přestože to zatím zákon nenařizuje, osvícení developeři vědí, že proaktivní dialog s občany je nejlepší cestou k takzvanému win-win řešení. Takovým příkladem je třeba plánovaná výstavba větrné elektrárny v obci Vojtěchov na Hlinecku. Obec s necelými čtyřmi stovkami obyvatel, kde se dodnes drží tradice jako velikonoční koleda a místní jezdí společně na hory byla dialogu otevřená.  Tamní starosta Jaroslav Kyncl se rozhodl získat pro své spoluobčany maximum relevantních informací a rozhodnutí nechat na nich. Firma NOHO, které se zapojení občanů do dialogu osvědčilo už při stavbě rezidenčních čtvrtí, si přizvala na pomoc nezávislého facilitátora. „Zjistili jsme, že pro lidi je důležité, že všichni můžou být vyslyšeni, zeptat se na otázku a vyjádřit svoje obavy,” říká Ondřej Ludvík z NOHO a dodává: „Rozhodně nechceme, aby se kvůli nám v obci rozhádali.” Lukáš Černík, energetik z Místní akční skupiny Hlinecko, vidí klíč k úspěchu v angažování nezávislých expertů, například krajinné ekoložky: „Na setkání s občany přijel odborník na hluk a přiblížil jim na konkrétních příkladech, jak moc může být elektrárna slyšet v konkrétní vzdálenosti od ní.” Starosta Jaroslav Kyncl šel ještě o krok dál a vyrazil se zastupiteli do dvou lokalit v Česku, kde již větrné elektrárny mají. Se zájemci z řad místních vyjel také na exkurzi do sousedního Rakouska, kde si mohli prohlédnout fungující větrníky zblízka a zeptat se místních na jejich zkušenosti. „Chtěl jsem prostě lidem dát maximum informací, ať si sami udělají představu a můžou se informovaně rozhodnout” říká Kyncl. Po několika setkáních investora s občany a po zodpovězení všech otázek, vyhlásila obec anketu. Pro výstavbu elektráren se vyslovilo 94 % hlasujících. Existují samozřejmě i příběhy méně povedené komunikace, ať už jde pouze o prezentaci projektu bez následného dialogu a skutečného zájmu o místní obyvatele, nebo dokonce extrémní situace, kdy developeři vyhrožovali starostům tím, že prosadí stavbu na sílu i proti jejich vůli.

Legislativní výhled v Česku – benefit už nebude jen dobrá vůle developera ale zákonná povinnost

Zkušenosti z jednotlivých zemí i první vlaštovky v Česku ukazují, že včasné a smysluplné zapojení veřejnosti, spolu s férovým sdílením benefitů, významně zvyšuje akceptaci projektů OZE a předchází konfliktům. Naopak nedostatečná komunikace a absence výhod často vedou k odporu místních komunit, což může rozvoj obnovitelných zdrojů energie zpomalit nebo zcela zastavit . Legislativní opora pro sdílení finančních benefitů obcím zatím chybí, ale pozitivní změnu má přinést chystaný zákon o urychlení rozvoje obnovitelných zdrojů energie. Ten zavádí mimo jiné takzvané akcelerační zóny. Jedná se o území, která jsou vhodná pro instalaci obnovitelných zdrojů energie, ať už z důvodu přírodních podmínek nebo chybějícího rozporu s ochranou životního prostředí.